Muškařské disciplíny patřily do rybolovné techniky od jejích počátků. Však i na dochované fotografii z Olympijských her v Londýně (rok 1908), kde byla rybolovná technika představena jako ukázkový sport, je možné vidět závodníka s muškařským prutem. Zpočátku se provozovala u vodní plochy, nad níž závodník stál a vodil muškařskou šňůru, aniž by se návazcem nebo muškou dotknul vody. Schopnost zasáhnout vybrané místo bývalo ohraničeno kruhovou obručí, plavající na hladině.
Dnes je již disciplína přesunuta na travnatou plochu. Vítr tedy neovlivňuje polohu terčů, jako tomu bývalo na vodní ploše. Aby byl zásah lépe vidět, je terč naplněn vodou.
Dříve měly terče průměr 75cm. V roce 1993 došlo ke změně pravidel a terče mají nyní průměr 60cm. Aby se v terči udržela voda, okraj bývá vysoký 3 centimetry. Ve většině případů jsou černé a plastové, lze však narazit i na kovové terče a mezi povolené barvy terčů patří i zelená, modrá, hnědá, ale tmavý odstín.
Disciplína prověřuje několik různých dovedností závodníka. Tou základní je, že závodník umí vodit muškařkou šňůru ve vzduchu, aniž by ji válel po zemi. Délka šňůry, kterou závodník ve vzduchu vodí, se průběžně mění, takže se prokazuje, že není problém udržet ve vzduchu pár metrů, ale i 13 metrů dlouhou šňůru, včetně návazce.
Závodník také prokazuje, že umí délku šňůry prodlužovat nebo zkracovat, a to při neustálém vodění, aniž by musel návazec válet po zemi. Poslední dovedností je umění "položit" - natáhnout muškařskou šňůru při odhodu tak, že se natáhne k terči a muška dopadne do vody uvnitř něj.
Tyto schopnosti se prokazují na pěti terčích, položených v různých vzdálenostech, a závodník háže dvěma styly vodění šňůry. Suché hody vyžadují vodění šňůry ve vzduchu během prodlužování nebo zkracování její délky. V podstatě se simuluje situace u vody, kdy rybář chytá na suchou mušku a vyklepává z ní zbytky kapek vody, než jí položí zpátky na hladinu. Z mokré mušky se voda vyklepávat nemusí, protože se stejně znovu potopí pod hladinu. Proto se mokré hody hází tak, že se šňůra válí po zemi a při hodu se ze země zvedne a ihned položí ve směru na vybraný terč.
I v dnešní době se stále uchovává původní myšlenka disciplíny, kdy závodník stojí na vyvýšeném místě a na terče hází v podstatě pod sebe. Dříve stál závodník na okraji bazénu, v dnešní době se používá speciální stůl, na kterém závodník stojí u předního okraje.
Pravidla neurčují přesnou velikost stolu, takže každý muže mít trošku jinou velikost. Jediné, co je definováno, je minimální velikost stolu, a to délka 1,50 metru, šířka 1,20 metru a výška nad zemí 0,50 metru.
Ve většině případů tak velký stůl není pro tréninkové potřeby nutný, protože se používá menší. Závodník se při této disciplíně téměř nepohybuje, takže se používají i menší velikosti. Ono se to dá odházet i ze židle, když na to přijde. Na závodech se ale používají regulérní stoly.
Disciplína se staví tak, že všech pět terčů leží v přímce. Stůl se postaví přímo proti třetímu terči a nejkratší terč leží nalevo od stolu, zatímco nejdelší je vpravo.
Nejbližší terč leží ve vzdálenosti 8 metrů od stolu. Nejvzdálenější terč je umístěn 13 metrů od stolu. Mezi těmito terči jsou umístěny ostatní terče tak, že mezi dvěma terči je vždy vzdálenost 1,80 metru od jejich středů.
Závodník má před sebou 20 hodů. Na každý terč tak hází čtyřikrát, a to dvakrát suchými hody a dvakrát mokrými hody. Za každé položení, kdy muška dopadne do vodní plochy daného terče, se hodnotí 5 body, pokud muška skončí vedle, je to nula. Maximální počet bodů je tedy 100 bodů.
Závodník na doházení disciplíny má časový limit 5 minut a 30 sekund. U dětí, které začínají, je to pomalu nadlidský úkol, aby disciplínu dokončily včas. Po roce tréninku to již ale nebývá problém a disciplína se běžně dohází pod 5 minut. Na mistrovství světa se pak závodí o nejrychlejší čas, protože v případě shodného bodového výsledku rozhoduje rychlejší čas, za který se výsledku dosáhlo. Jsou borci, kteří se časem vejdou pod jednu minutu.
V této disciplíně kralovala německá závodnice Jana Maisel. Vyhrála tuto disciplínu celkem 14x. Její nejrychlejší stovka měla čas 1 minuta a 23 sekund (Kalmar, rok 2000).
V mužích byl legendárním závodníkem norský Frode Semb. Traduje se, že disciplínu zaházel za minutu, když "jel na jistotu" - nechvátal, aby zasáhl všechny terče. Dochovaný nejrychlejší čas má hodnotu 54 sekund (Berlín, rok 2003).
Českým esem v této disciplíně byl severočeský Ivan Zelenka, který dokázal tuto disciplínu vyhrát celkem 4x.
Poprvé ji vyhrál na svém prvním mistrovství světa (Karlovy Vary, rok 1982) a počtvrté na svém posledním mistrovství světa (Bordeaux, rok 1990).