Už je to 13 let, co se Karel objevil poprvé na závodech v Nových Zámcích. Tenkrát přijel na Mistrovství Slovenska, aby zjistil, kudy se do Zámků vlastně jede. Od té doby jezdil na slovenské závody nebo soustředění každý rok, tu do Bratislavy, tu do Povážské Bystrice až do roku 2013. Novozámeckou tradici rozjel až druhý Karel (ten Světelský), který zde jako státní trenér mládeže dělal část soustředění pro děti a kde mohl sledovat závodníky při závodu v jiném prostředí.
Již v loňském roce se chystala jihlavská parta do Nových Zámků, ale pro komplikace se to podařilo až letos. Poprvé se tak s prostředím seznámili Jirka i Tomáš a mezinárodní konkurenci okusili i Adam s Peťou. Doprovázeli je i Karel se Zuzkou.
Zatímco auto Jirky vyrazilo již z rána, aby se mohli všichni ještě vyčvachtat v termálech, auto Karla vyrazilo až po práci. Tentokrát se Karel rozhodl jet bez navigace, protože cestu do Zámků jel už několikrát. A tak se stalo, že v Bratislavě za mostem přes mohutný Dunaj sledoval ceduli na Žilinu tak dlouho, až Žilina z cedulí zmizela a ukazovala se pouze dvě jiná města - Budapešť a Vídeň. A tak si to Karel s ostatními v autě štrádloval kolem Petržalky a už se pomalu viděl v Maďarsku, když tu u města Jarovce přišla záchrana v podobě sjezdu na dálnici D4. A skutečně - odbočka na Žilinu. Pak se za dalším mostem přes Dunaj objevila i odbočka na Dunajskou Stredu po dálnici R7 a bylo v podstatě rozhodnuto, že již není třeba sledovat Žilinu a stačí jet spodem. Petr si tak mohl blíže prohlédnout známé slovenské řeky Váh a Nitru, tu a tam zahlédnout bílou volavku nebo extrémně nízko letícího čápa, co se jen tak tak vyhnul nohou anténě auta. A Karel byl šťastnej jak blecha, že nakonec trefil až do Zámků.
Páteční večer se nesl v příjemném duchu při posezení u hřiště. Probralo se hodně věcí, děcka vybila přebytečnou energii na hřišti nebo při stolním tenisu, dospěláci vypili přebytečný obsah ve sklenicích na stole a všichni se těšili na závod. Karel s Jirkou tak moc, že se jim ani z hřiště nechtělo, ale když už ve dvě ráno nebylo co pít, taky šli spát.
Světový pohár se letos všude házel pouze v pětiboji a ani v Nových Zámcích tomu nebylo jinak. Připravené hřiště obsahovalo všechny terčové disciplíny a jelo se v klasickém pořadí D1 - D3 - D4. Následně se šlo na muchu dálku a vše se zakončilo zátěží dálkou.
Muška kluky poněkud potrápila. Víme, že už ji umíme házet, ale vítr zprava nás rozhodil a dost často to dopadlo vedle, ač hezky natažený. Bylo vidět, že s tím mají i ostatní problémy. Z českých žáků jsme hodili nejvíc, ale objevil se nový konkurent - novozámecký Zétény. Vloni měl ještě problémy mušku házet a letos ukázal, že se přes rok neflákal. Plné suché to dokazovaly. Jenom kvůli jeho smůle na mokrých nám neutekl, ale hodil stejně jako Adam. Souboj mohl začít.
Dospělí tady jako taky byli. Zuzka si hodila svou další stovku (devátou z deseti letošních závodů), Karel se po dlouhé době také připojil ke stovkařům. Daleko hezčí bylo vidět návrat Jirky k házení, po půlroční zdravotní pauze hodil stejný výsledek jak na jaře. Jediný Tomáš asi potřeboval větší adrenalin při házení, a tak si tam hned prvním hodem lupnul krásnou nulu. A zbytek doházel plný. Opět bylo krásné poslouchat, jak Tomáš dokázal popsat téměř po sekundách pocity a pohyby rukou při hození té první nuly. Druhá pětadevadesátka z posledních třech závodů mluví jasně - brzy se dočkáme Tomášovy historicky druhé stovky (tu první hodil ještě jako junior před cca 30 lety).
Na plachtě ten boční vítr taky uměl udělat svoje. Kluci se s tím pořád neumí ještě vyrovnat, ale tak kvůli tomu jezdíme po závodech - aby se to učili. Adam si tam lupnul dvě šestky a čtyři osmičky k tomu. Suma sumárum 84 bodů. A Zétény? Tři šestky a dvě osmičky. Opět úplně stejný výsledek. Chlapci se odpoutali od zbytku a zdálo se, že o první místo budou bojovat pouze oni.
Peťa házel fantasticky. Nová technika házení, kterou jsme začali házet od minulého týdne, hodně pomáhala s výsledkem, dokud se nedostal Petr na hody zleva. Po prvním hodu se vlasec zvláštně zamotal kolem překlapěče. Naštěstí Petra Karel sledoval, a tak přiběhl na pomoc. Zabralo to hodně času a jak dámy coby rozhodčí pravidelně informovaly, kolik času zbývá, nervozita stoupala a Petr chtěl trhat vlasec. Nakonec se ale podařilo vše vyřešit a Petr měl poslední tři hody a minutu do konce. Druhý hod zleva nějak odhodil a ani nevnímal, kolik to bylo, jak běžel na libovolný. Informaci "rychle motej, pomalu házej" sice vnímal, ale ruka si dělala svoje. Hezký hod prst přebrzdil a zátěž dopadla na dvojku. Emoce začaly stoupat, ale Karel držel Petra v soustředění, protože zbýval ještě jeden hod. Petr se v hlavě "oklepal", vysoustředil poslední hod a po odhodu... se překlopil překlapěč. Nula.
Pak se ovšem ukázalo to nejdůležitější - Peťa začíná dospívat v závodníka. To, co ještě před měsícem na republice končilo v slzách, vzal nyní v Zámcích Petr sportovně. Holt se poslední tři hody nepovedly, ale technika vypadá slibně a další závod by mohl atakovat osobák. Super přístup. V tu chvíli jsme ještě netušili nic o výsledcích, takže jsme nevěděli, že Honzíkovi z Chropyně se to povedlo a utekl nám o 9 bodů.
No dospělákům se tolik nedařilo, Zuzka 92, Karel to samé v bledě modrým, Jirka se taky ještě zastřeloval. A tak nejlíp vlastně skončil Tomáš, který hodil svou čtvrtou nejlepší plachtu v letošním roce.
Ach ta skish, kolik se na ní lidi natrápí... Přitom je to tak jednoduché. Prostě přijdeš, dvakrát švikneš, trefíš a jdeš dál. No ne? A pak teda ještě devětkrát to samé. No, jak krásně to zní, když to člověk nemusí zažít. Ale tak nebylo by to tak špatné, jen ten vítr no... Sledovat kapku, jak se plynule vynáší na pravou půlku terče, a pak náhle asi 20 centimetrů před terčem změní směr doleva, to bylo maso. I takové poryvy se daly pozorovat, Karlovi se to stalo na pátém terči v druhé rundě. Naštěstí kapka byla dostatečně v pravé části terče, takže náhlý odfuk doleva akorát změnit dopad z pravé části do středu. Jiní takové štěstí nemívali.
Adam byl docela spokojený. Pětkrát minout v bočáku ještě bere, 75+ je pro něj dobrý výsledek, obzvlášť když už se tak jako úplně netrénuje. Ty jo, ale Zétény to hodil taky! Oba kluci měli úplně na bod stejný počet bodů po terčích. Fascinující. Rozhodovat měly dálky.
Že v období, kdy házeli žáci, to nebylo jednoduché, se ukázalo na Honzíkovi, který standardně hází přes 80 a teď tam lupnul 55. O to víc si Petr vážil svých 60 bodů. Evidentně změna pomohla. Už neklesáme pod 60 bodů a je to super. Stáhli jsme 5 bodů na Honzíka, takže od třetího místa nás v podstatě dělily 4 body.
Ááá, Zuzanka si vybrala špatnou chvilku. 75 bodů jsme u ní letos a snad ani vloni neviděli nikde. Škoda, protože jí to shodilo v pětiboji dolů a bohumínská Lucka šla do trháku. Karel po návratu ke starému prutu měl radost z toho, že zase ovládá hody. I v nepříjemném větru se podařila stovka. Letos teprve druhá. To Tomáš to po-to... prostě to nesedlo. S tím, jak víme, kolik je schopen hodit, mu to tentokrát nevyšlo... Přišlo ale úžasné překvapení celého dne - Jirkaaa. Letošní průměr 50 nevypadal příliš optimisticky, navíc ten vítr... Ovšem Jirka se nedal. Vysoustředěným házením dokázal házet pěkné protažené hody, kterými dokázal i pátý terč. Fantastický výsledek 70 bodů překonal i loňský osobní rekord na této disciplíně. Paráda!
A šlo se na dálky.
To, co jsme si prohazovali během tréninku, bylo úplně něco jiného, než to, co nakonec někteří závodníci předváděli. A bohužel to bylo vidět nejvíc u Adama. Jako kdyby nás nechtěla poslouchat levá ruka. Buď zatáhla brzo, nebo radši vůbec. Ono hodit 70 bodů není v jeho věku špatný výsledek, ale namlsáni výsledky z Velké ceny věděli jsme, že je schopen hodit víc. Škoda. Ztráta byla podtržena výkonem Zétényho, který nám utekl o 6 bodů.
To Petr ukázal, že si pamatuje techniku a je schopen házet přes 40 metrů. S drobnými úpravami držení prutu se dokázal dostat oběma hody přes 40 metrů, přičemž nejdelší hod byl jeho druhý nejlepší hod v kariéře, pouze 80 centimetrů za osobním maximem. V součtu překonal i Zétényho o 6 bodů, ačkoliv ztráta na něj po terčích byla dost velká na to, aby byli Zétény i Adam v klidu. Honzík v této disciplíně ještě naráží na limity svého těla adekvátně k věku, proto za Peťou zaostal. Přesto překonal mušku dálkou další dva závodníky, které měl pod sebou.
U Zuzky jsme přišli na něco nového, jak technice pomoct. Na tréninku v Bransouzích to neskutečně střílelo a při tréninku v Zámcích se to ukazovalo také. Takže jak se nám při závodech stává normálně - při odstartování jsme házeli úplně něco jiného... Snaha hodit dál u velké části závodníků přepne hlavu a v domnění, že s větší silou to poletí dál, se do toho buší po kilech a technika jednoduše zmizí. Ač se Zuzka snažila s tím bojovat, v podstatě tam byly pouze dva ucházející hody. Jasně, nejdelší hod je druhý nejdelší v letošní sezóně, ale prostě - při tréninku to vypadalo líp. No, ještě na tom musíme zamakat. Přitom to nebylo úplně nejhorší, za Alenou jsme byli u nejdelšího hodu jen 1,3 metru kratší, to zní slibně. I to, že jsme měli druhou nejdelší mušku dálku z žen, vypadá na dobrou cestu.
Karel se kvůli ostatním přehodil na úplný konec, takže v těch úplně nejlepších podmínkách neházel. Ale ono to asi stejně bylo jedno. Nejdelší hody se mu napínaly do navijáku, jak si nenechal vytáhnout víc. Navíc se zkrácenou šňůrou pod 15 metrů... Někdo by mu měl asi vysvětlit, jak se má člověk připravit na závody. Třeba že nemá klukům půjčovat svoje vybavení, protože mu stále ještě občas můžou šňůru trošku ohoblovat a tím pokrátit :)))
Nejlepší samozřejmě na závěr. Jirka po návratu k házení předváděl pěkné hody. Šnůra létala dostatečně daleko, jenom padala trošku dřív, než jsme chtěli. V pozávodní analýze se došlo k závěru, že by to možná chtělo ještě kousek potáhnout při odhodu, ale tak uvidíme ještě během tréninku v létě. Možná to zní, že to jako nebylo ono, ale opak je pravdou. Jirka hodil svůj nejlepší výsledek v kariéře. Maximálku, kterou měl ještě z loňska, překonal nejen nejdelším hodem, ale i součtem obou hodů. Prostě paráda.
No a pak Tomáš. Jako mezi náma - Karlovi se jeho styl vodění prostě nelíbí a už mu to několikrát zkoušel změnit, ale Tomáš je bard, který si to hází po svém. Při závodu se to projevilo velice tlustou smyčkou, která vůbec nechtěla letět, plácali jsme se někde kolem 45 metrů. A tak jsme se rozhodli pracovat s tím, co hlava zvládne udržet. Takže jsme postavili špičku. Natvrdo postavili. A najednou se rozhodčí proběhl. A za chvíli znovu. A znovu. A Tomáš čaroval a čaroval. Co hod, to o další kousek dál. A ještě pustit dřív. A zase rozhodčí popošel. No na rovinu - ještě že se to hází jenom pět minut, protože Tomáš by se po hodině možná propracoval i k 70 metrům... Výsledek? Tomášův kratší hod překonal jeho dosavadní nejdelší hod, který kdy dokázal hodit. A ten delší hod byl ještě o 5 metrů dál. Bylo z toho neskutečné zlepšení disciplíny o necelých 9 bodů. Což vzhledem k tomu, že i to předchozí maximum bylo hozeno ve větru, dokazuje neskutečné zlepšení.
Mazec prostě, tohle byl super zážitek...
A přišla poslední disciplína. Zátěž dálka měla smůlu, že vítr se točil. Na konci hřiště foukalo jinak než u startu, takže se blbě poznávalo, kdy se má házet. Někdy odhad pomohl, někdy ne. Na rozdíl od mušky dálky, kde se hází pět minut v kuse, na té zátěži má člověk minutu a když ten vítr nepřijde, tak se to musí hodit do proťáku. Když se to stane u všech třech hodů, je to fakt pech.
To ale nebyl případ Adama. První hod byl ještě trošku opatrný, ale letěl za 55 metrů. Sledovali jsme pečlivě Zétényho, jak je na tom. První hod mimo. Tak jsme šli na druhý hod. Tentokrát se do toho Adam fakt opřel. A podruhé v životě jsme se dostali za hranici 60 metrů. Úžasný hod. Koukali jsme na Zétényho. Hodil 58 metrů druhým hodem. Sakra, musíme hodit aspoň 63... Adam šel na třetí hod. Poslední půl otočku ještě víc zrychlil a vypálil silou, jakou jsme u něj ještě neviděli. Netrpělivě jsme šli k měřičce a čekali, kolik to je. 61 metrů... druhé místo. Neskutečný boj, který nakonec po zásluze vyhrál Zétény. Adam bral pohár za druhé místo s náskokem 45 bodů na třetího.
Víme, že Petr má problém se zátěží dálkou. A Peťa to ví taky, proto chtěl jít první hod přes hlavu, aby měl jistotu, že tam hod má. A podařilo se, dostali jsme se za 40 metrů. Peťa okamžitě přepočítaval, kolik by musel hodit Honzík, aby Petra přeskočil. Druhý hod jsme potřebovali pro klid dostat k 50 metrům. Nebylo to úplně ono, ale za 50 metrů to bylo. A třetí hod také, dokonce až na 54 metrů. Nový osobní rekord na disciplíně. A pojištěné třetí místo. Ač Honzík hlavně poslední hod hodil moc pěkně a také doletěl za 50 metrů, ztrátu na mušce dálce se nepodařilo dohnat.
Zuzka neházela špatně, v podstatě druhá nejdelší dálka, dál hodila pouze Janka z Bratislavy. Ale víme, že Zuzka to umí hodit dál. Ten švih na místě, který jsme na jaře nacvičili, tam tentokrát nebyl. Pozávodní analýza zřejmě odhalila důvod. Koukneme ještě na to. Brali jsme celkové druhé místo.
Karel před dálkou vedl a snažil se do toho řezat, co to šlo. Ale zatím co ostatní borci těšně pod ním házeli za hranici 75 metrů, Karel házel o 10 metrů míň. Ač se snažil přemýšlet nad tím, co zlepšit, nedostal to dál než o dva metry dál. Z prvního místa propad na letošní standardní čtvrté místo. Asi tušíme, kde je problém, bude potřeba na to ještě kouknout.
Pro Jirku byla zátěž dálka nejkrizovější disciplínou, protože na bolavé rameno je to největší nápor. Také většina hodů byla promáchnutá. Jirka si to moc dobře uvědomoval, sám řekl "já jsem rád, že jsem vůbec odhodil, to rameno bolí jak čert". Finálový výsledek byl těsně pod 400 bodů v pětiboji.
Tomáš si to dělal zajímavý. První hod byl jeden z těch ultradalekých a dopadl asi dvacet centimetrů vedle výseče. Druhý hod Tomáš upálil. Nervozitka, poslední možnost trefit výseč, nic veselého. Ale Tomáš je tvrďák, což potvrdil. Posledním hodem s přehledem trefil výseč a podruhé se dostal v pětiboji za hranici 455 bodů. Od jeho maxima ho dělil 1 bod. Úžasný výsledek. A navíc skalp Lukáše z Kroměříže, povedlo se to.
Byl to zase krásný závod. Bohužel dlouhý. Nebo - jak se to vezme. Vyhlašování končilo po sedmé hodině, takže nemělo smysl jet domů na noc. Zůstali jsme do neděle v Zámcích. Parťáčtí kadeti nám donesli něco z obchodu a poseděli jsme na hřišti i po skončení. Nezůstalo nás tam moc, ale s těmi, co tam zůstali, jsme se nenudili. Tomáš převzal iniciativu zábavy pro mladé a tak se všichni pár hodin okopávali, jak se snažili kopat do míče. My prostorově výraznější jsme je usilovně podporovali sledováním v sedě.
Nakonec jsme to ale ukončili dřív než předchozí noc. Stále bylo o čem si povídat, ale únava byla velká.
Cestou domů dostal Jirka skvělý nápad. Jeli jsme na jihozápad. Kdy jindy než právě letos vyrazit na známé vodné dielo Gabčíkovo. Poprvé v životě jsme se tak všichni podívali i do města Beš, přejmenovaného na Gabčíkovo na počest Jozefa Gabčíka. A pak jsme s kluky zastavili i u přehrady a procházeli se zde. Žádná legrace vylézt na skleněný výklenek a dívat se 20 metrů pod sebe prosklenou podlahou.
Měli jsme i štěstí, přijel trajekt, a tak jsme mohli sledovat místní zdymadlo v akci. Ale pak už jsme vážně museli domů. Po staré silnici dojeli i na chvíli do Maďarska, kde jsme se napojili na dálnici do Bratislavy a pak už do Brna a na Vysočinu.
Ukončili jsme jarní sezónu. Pokračujeme v září.
